kanonické právo Formální zákonné normy křesťanské církve. Kanonické právo ovlivnilo politické myšlení v latinském křesťanstvu, zvláště mezi lety 1100-1500. Církevní kánony se týkají osobní morálky, církevní kázně, vysluhování svátostí, postavení a pravomocí kněžstva. Ve východních a protestantských církvích nenabylo kanonické právo takového významu jako v římskokatolické církvi středověké Evropy. Tento význam odpovídal široké, propracované a centralizované moci kleru nad laiky, včetně světských vládců.
Středověké latinské kanonické právo se skládalo z ustanovení raných koncilú, dÚležitých papežských výnosů a vybraných doporučení církevních otců. Ty byly roztříděny, vyjasněny, uspořádány a kodifikovány; tato práce vyústila do Gratianova Zákoníku (kolem 1140), který se pokusilo smíření rozporů. Západní kanonické právo bylo zamýšleno jako universální systematický kodex podobný občanskému zákoníku antického Říma (ačkoli, jak podotýká Maitland, jeho právní věda stála podstatně níže). Mezitím učinili další papežové řadu rozhodnutí a výnosů, z nichž mnohé byly považovány za hodné zařazení do dalších autoritativních sebrání Knih dekretálií (od roku 1234). Ty byly uplatňovány na církevních soudech a prostřednictvím vzdělaných církevních právníků, využívajících biblická, patristická a kanonická pravidla, značně ovlivnily vyvíjející se světské zákoníky a propůjčily tradiční právní praxi vyšší a často inovující smysl pro spravedlnost (jak tomu bylo například u anglických reforem dvanáctého století). Právě ideje universálních mravních zákonů a jejich systematické užití v právu a soudním procesu, stejně jako ideje legislativní změny a racionalizace, vděčily za mnohé kanonickému právu (viz Berman).
Kanonické právo se stalo vlivným částečně pro svá aktuální stanoviska k politickým otázkám, ale také proto, že ve své církevní kodifikované podobě nabídlo model pro vývoj světských států. Jeho důležitost pro politické myšlení spočívala ve vynikajících dílech kanonických komentátorů, jmenovitě Huguccia (tI21O), Innocence IV. (tI254), Hostiensise (tI27]), Zabarelly (asi 1335-1417) a Tudeschiho (Panormitana, 1386-1445). Tito autoři definovali předpoklady a ústavní detaily monarchie, voleb, právnických osob a souhlasu daleko dříve než tehdejší občanští právníci. Hovořili sice především o církvi, ale své argumenty odvozovali z přirozeného zákona a ještě více z římského občanského zákona i světské zkušenosti, takže značQá čá~t jejich vývodů měla obecný význam a následně i důsledky pro světskou politiku. Jejich argumenty pronikly ve velké míře do světského politického myšlení (viz STŘEDOVĚKÉ POLITIcKÉ MYŠLENÍ).
Kanonisté prohlašovali, že duchovenstvo stojí nad světskou mocí a papež nad císařem: papež může na mravním a náboženském základě přikazovat, trestat a sesazovat císaře.
Světskou autoritu ospravedlňuje její účel i to, zda tohoto účelu dosahuje (viz Ullmann, Medieval Papalism). Tato teze vyprovokovata předčasné vyhlášení racionalistických základÚ světského státu. Za druhé, kanonisté vysvětlili důsledky svrchovanosti (suprema potestas) ve vztahu k papeži: papežství je soud poslední instance, pramen práva, dozorce nad církevní vládou, i když individuální papež se mÚže mýlit a může být sesazen koncilem. BODIN uznal, že kanonickému pojetí svrchovanosti vděčí za mnohé. Kanonisté se zvlášť proslavili svým učením o korporacích (viz Gierke, s.238-35l). Mezi korporace se podle zvyku počítala města a "kolegia" (tj. řemeslnické cechy, dobrovolná náboženská uskupení a různá společenství), kanonisté se ale především zabývali lokálními farnostmi, diecézemi, kapitularni a klášterními společenstvími. Ty považovali za zvláštní kategorii společenských a právních entit v tom, že aniž by byly státními či politickými komunitami, mají korporativní práva, povinnosti a vlastnictví, jež patří skupině jako celku, a ne jejím individuálním členům. Odtud vyplývá, že rozhodování zde musí být kolektivní. VÚdčí představitelé takovýchto společenství jsou voleni svými členy a mohou dělat (dle povahy korporace) určité věci pouze s obecným souhlasem. Zatímco světští právníci upřednostňovali rozhodnutí většiny, kanonisté měli sklon dát přednost "větší a zdravější straně" (maior et sanior pars), dávajíce menšině prostor pro odvolání (viz Tierney, Foundations, s.223).
Innocenc IV., který se stavěl proti přísným kolektivním trestům, trval na tom, že korporace existují pouze jako "fikce zákona"; na druhou stranu uděloval carte blanche ustavujícím se řemeslnickým cechům. Je tedy pravděpodobně chybné tvrdit (jako tvrdili Gierke a Ullmann), že tato "teorie fikce" byla nástrojem monarchické či státní suverenity. Někteří kanonisté čtrnáctého století označovali papeže za absolutního monarchu, ale velké schizma (1378) je přimělo k zdůraznění omezení papežské moci. Zabarella a Tudeschi používali korporativní teorii k tvrzení, že papež musí vládnout na základě souhlasu a má menší autoritu než "korporace církve jako celek", jejímž výrazem měl být všeobecný koncil. Učení kanonistů se stalo hlavním východiskem KONCILIARISMU (viz Tierney, Foundations, s.220-37), a tak nepřímo i parlamentního konstitucionalismu. (viz Tierney, Religion). AB

odkazy
Berman, J.H.: Law and Revolution: the Formatio/l (Jr the Western Legal Tradition. Cambridge, Mass. a Londýn: Harward University Press, 1983.
Gierke, O.: Das deutsche Genossenschaftsrecht, sv. III. Berlín, 1881.
Tierney. 8.: Foundatiom- of Conciliar Theory: the Contribution of the Medieval Canonis.tsfrom Gratian to the Great Schism. Cambridge: Cambridge University Press, 1955.
t _: Religion, Law and the Growth (~f Com-titutional Thought 1150-1650. Cambridge: Cambridge University Press, 1982.
Ullmann, W.: Medieval Papalism: the Politiml Theories {ifthe Medieval Canonist. Londýn: Methuen, 1949.